Cestou za hobity

Slabě v ten čas slunce září,
krátí se dny v kalendáři.
Tráva lehá v boji s mrazem,
tam, kde dobrý zlem byl zrazen.

V skrytém kraji mezi stíny,
v lůně řeky Anduiny,
čluny prudkým proudem hnány,
elfím dlátem otesány,
jež je darem tři cizinci dostali,
když ve spěchu z Lórienu prchali.

I družina se náhle celá rozprchla,
smrt v temno jejich druha uvrhla.
Tak bloudili dál pěšinami sami,
stín ve tvářích, světlo nad horami.
V hustých lesích a daleko od Kraje,
své přátele neúnavně hledaje.

Na míle od Parth Galenu,
cesta po říčním pramenu,
dovedla elfa, chodce, trpaslíka
k Farngornu, kam světlo neproniká.
Tam, kde s radostí shledali,
že s přítelem se znovu setkali.

Zvrásnělým mužem v bílé kápi,
jehož nemohli už déle postrádati.
Tak obnovena byla jejich víra,
že dobro vítězí a naděje neumírá.
A vydali se místo k Železnému pasu,
na dlouhou cestu k branám Edorasu.