POEZIE ZAPOMENUTÍ

Anotace: náhlý výplod o něčem, čemu se "asi" říká vztahy. komentáře vítány.

Jak snadné je, opustit co rádi máme…
Jak těžké je, když na tu chvíli vzpomínáme…
Emoce se perou jako vodopád,
NE,
nemohlo to jinak být – snad?
Než naposled zavřem oči své,
probuďme a vzpamatujme se!
Vše je jen iluze, jen hebký klam,
než však poznání dojdeš musíš skolit mam
Člověk se však stále s vlky chce prát,
a pak neví již zase,
jak si opět hrát.
Ne, ta KŘIVDA ze strany osoby blízké,
Ta druhá ženská – proč ty pudy NÍZKÉ?!!!
Proč je nostalgie již jen středověký cit,
Proč se tím pádem nesmíš nechat polapit?!
Mít v hlavě hlavolam, odobjednat myšlenky,
co nepřinesly pomněnky…
Jak krásné je být s člověkem blízkým,
jak božské je sdílení sám sebe i s ním…
Však osud něco jiného k obědu připravit chtěl –
a hle, pak jsi oněměl…
Proč života a věcí smysl plíží se jak had,
pak narychlo uštkne,
abys moh‘ ochutnat
Jed ten však vyprchá i když v DNA se zadře
To je ten úděl, být někdy jako v sádře,
v sádře kde dusno je a chybí tu veškerá ctnost,
V sádře co ohlodá tě morem až na kost
Dneska je vše jinak již,
Poslouchej, střez se iluzí!
Nebo se podvýst dej…