Anotace: Lyrická báseň
Jenom shluk buněk.
Jen shromáždění atomů.
Prý jen prázdná nádoba.
Stálá neutichající touha.
Jen neobyčejně obyčejný
slouha, toho tam dole, kokote.
Kolotoč nezjištěných sobě
daných přítomností. Dej si
pěstí, odkliď klestí nebuď
stále jenom skleslý. Že to
jinak neumíš, popros pilulky.
Brodím se tím neviditelným
vzduchem, jako nějakou velmi
širokou řekou na něčí druhý břeh,
a co teď. Stojím tam jako viditelné
uklouznutí života, takový novodobý
Žižka bez oka.
Nevím jestli se v této realitě chci
ještě nadále, křečovitě chvět. Hele
krásný květ tu kvete, dopiš už ten
dopis kurva a tu stoličku konečně
už odkopni.
Uklouznutí života které asi druhou
šanci, už asi nedá. Co jsem vlastně
zač, vážně o tom přemýšlým odpovědí
se my nedostává. Blik, možná člověk
takový ten živočich na pomyslném
žebříčku, na příčce zatím nejvyšší.
Někdo my možná něco tají a já se
kaji. Za co za to že jsem takový, do
toho světa takto daný. Jako nějaké
intro alba, skladba co by měla býti hit.
Něco se stalo, stále to ohušujícím
způsobem to řvalo. Je to válka taková
nepohotová, ale už dosti krvavá. Sekají
se tu údy nebo ruce ruku v ruce. To se
stalo, ne že by to někoho někde na světě
švalo.
Celý svět to viděl jako nějaký ten
nejpravější horor. Genocída, je to
prý jen slabá křída. Napiš na tabuli
světa v půlce toho psaní, se ta křída
zničila. Je to jen černá Afrika řekl chytrák
je to už jiná planeta. Na safari dobrá
hlavně ať nezabíjejí ta majestátní
zvířata. Lidé jsou tam vlastně jen jakýsi
tamní poddruh. Tak bacha, aby ta Evropa
měla i nadále proč se nadchnout slzu utrousit.