ZÍVÁM

Dotkni se listí

to lidé zjistí. Dotčen

počat, chtěl to napsat.

Teď tu stojí v té slůji

a nic neví, jen hádá.

Trochu strádá,  je v něm

něčeho tolik. Je toho dosti

někdy až dosti.

 

Život si to žádá někdy

jen nemístná záhada. 

Jindy jenom strom který

toho už měl dost a tak 

padal. Jen pomalu a velmi

postaru, jak se po něm žádá.

 

Ztratil realitu přítomnosti 

teď ji hledá v žáru kopy

kostí. Je jich tu dosti jsou

sloní a velryb takové obrovské.

Člověk jen žasne nad jejich

majestátností a pak jen výstřel

nebo harpuna stačí a zůstanou jen

tyhle bílé mosty. Všechny posty jsou

už všeho prosty.

 

Je tam v tom těle duše, ta pravá

nebo jenom od kola. Je tam něco

nebo je to jenom takové organické

město. Sedm miliard měst na první

pohled podobné a však doopravdy 

zcela odlišné nikdy neopakovatelné.

Svět si tě veme zpět a už jiný stejný

nikdy nebude. Budeš jednou na tý

bedně, vstaneš a pak ti ji otevřou.

Co tam najdeš toho co jsi vídal v 

zrcadle. Jsi tam nebo už jen lítáš 

jako včela pylná může být i trochu vilná. 

 

Kolečko trudomyslnosti v mé

hlavě tam se točí. Je tam kdo

my ho tam dal, jednou v dešti.

Jindy bažinami bloudím pijavice

krev mou si žilou pouští. Na ostrově

bez lidí kde já jen jsem, a ti ostatní

v těch svých bublinách tu očumují.