HD

Anotace: Lyrická báseň, nebo vějička.

Snídám rány své

jsou už uzavřené.

Ale né v mé hlavě.

Tam jsou temně 

usazené. Někdo tam

na mně a stále nelidsky

řve.

Křičí, řve, ječí, jako

šašek křepčí. Utíká

přitom naříká. Otevřená

zlomenina, krev ti nabídne

bolestí se zajíká. Morfium

odmítne, prý rád řve.

Vidím kost představím

ti zlost. Jako já se neoblíká

není sluncem, zalitá. Zlato

na obloze zapadá. Temno 

nástup má, ovine tvé tělo

podivné. Jak se ti stalo že 

jsi tak málo, té člověčí bytosti

podoben.

Zavři hubu já tu zbudu.

Ty neunikneš tomu bludu.

Jsi jen otrokem svého pudu.

Já jdu za svým snem a ty tu

zůstaň, jako smeniště studu.

Převlečený za sen, zcela

odjištěn, před ksichtem

ti vybuchl. Vlna taková je

zcela prachbídně tlaková.

A ten ksicht už je pryč.

Zbyl jen na fotce v roztržené

občance. Jako odraz dnů které

byli nebo zbyli, ale už jsou dávno

pryč. Kupte mu radši, pevný rýč.

Zítra půjdu a koupím si zcela

fungl novou ultra HD hubu.

Úplně a beze studu pak potom

půjdu, ulicí naplněn touhou z 

pomsty, do bronzu odlitou.