KOLEKCE

Anotace: Lekce společenského pobíhaní.

Utíkám, unikám, do zdi do
stropu, do unikátních úlomků.
Plný sál naplněn emocí jako
skomírající nemocí. Ptám se jaký
plán je mně naordinován. Jsem to
já nebo klam či pouze jen a stroze
smutný klaun. Nesměje se jen
úpěnlivě do země vrostl jeho
pohled. Není už plný ničím
rozkopnu ho zničím, už nezní

Vyprávěl jsem tisíce autistických
příběhů. Ne já to neberu odříkám je
zaříkám, sveřepě je odmítám. Zde
a v tuto chvíli střídám svoje pocity.
Někdy úskočné, někdy milé, jindy
shnilé. Strojím se do císařových
šatů. V šatně vidím to tělo, jako
odraz dob, nebo mě samotného.
Vnikám do svých zákoutí tam je
vše, už nakreslené popsané návod
k použití. Stačí jen žít nebo chcípat.

Proč cítím tu úzkost, když mně nic
nečeká, proč jsem pnut, jako špagát.
Proč musím prožívat tyhle pocity, utlumen
tisícími pilulkami. Stále bezradný ukradený
zabraný něčím hnusným, zlým a hnilobným.
Ptám se stále, jsem tu na vrcholku hory ta
tu stojí uprostřed mého bytu, na ni lezu každý
den a stále jen padám. Nikdy nedolezu na vrchol,
budu někdy k použití normálnímu, vhodný.
Nechci se cítit jako odfouknutý list ze stromu.
Unášen je kamkoliv, žádnou kontrolu nemám.
Jsem jen stín nevlastní bytosti, co s tím co s
ním rozprostřít do prostoru, roztrhat rozmělnit
onen list.