ZAŠLAPÁN

Anotace: V kraji plném podivných živočichů.

Uzřu,nevnímám, nevnikám.
Jsem prostě zde, drze sprostě.
Něco ve mně roste, je to vztek.
Je to zloba, mně se nepodobá.
Tedy nu čí je, odvětím náhle zavěsím.

Neodvětím jenom útrpně mlčím.
Frčím si tu na té své úzkosti.
Prosím někoho, zbavte mně ji.

Mám ji plné zuby, je prostě všude.
Stačí se ráno probudit, to je asi ten
klíč. Myslím nu se neprobudit prostě
nebýt.

Unikám ve své mysli do světa.
Kde je všechno jinak, říše lesů.
Tam jsi úplně v jiné životní dimenzi.

Přemítám o svém bytí vzpomínám
na dobré chvilky. Ochuzen, odstrčen
tahán za vlasy, slunce lehce prosvítá.

Zmiz nechci tě cítit, chci stín a pocit
že jsem jenom sám, na tom světě. Usnu
a už budu jiný, takový jaký jsem možná
kdysi byl. Už si nepamatuji, jen rozjímám

Slyším lidi jsou všude, okraden o pocit.
Soucitně se skláním k tomu tělu.
On tu leží nechce nikam jít, nechce být.
Ni zbýt prostě se v tom stínu lesa utopit.

Odmítám, zanikám, nesmířlivě usmýkán.
Tak co kde jsi vidíš něco, smířlivé gesto.
Nejde vrátit zpět, nevíš kdy a jak se to zvrtlo.

Do podoby té, tak nezměrně bolestné.
Každý den oči dokořán otevírám, a jsem v
pasti chycen. Odchycen jako zvíře nebezpečné
pro svůj vlastní život. Vložen do neviditelné klece.

Utopen v řece nebo ve vaně, neznaje pocit
naděje. Bolest bolí, srdce zápolí s tím vším
kdy ten boj vzdá, odevzdá mně jim co mě tak
chtějí. Naděje umírá poslední a zdá se že je
už zcela beznadějně mrtvá.