Když utichla bouře

Když utichla bouře,
tak psal jsem dopis,
o vnitřních démonech,
čertovsky uvázaným provazem.

Psal a psal, abych se vypsal,
z kovadliny hrobníkově lopaty,
tuze, tuze hynoucí.

Bolelo to, v moci z nocí,
kde nevyžádanost omdlela,
ač prahla po milované L".

A tolik vět otiskl,
v nitru opojného nápoje inkoust,
rozlit činem sebelítosti,
v rozervaném knoflíku.

Ó Ty, šumíce, cos mi proudy slz vylila,
ty, která jsi šifrou ve zkumavce,
divotvorného alchymisty.

Ty a jen Ty, vzdálená sedmeroženo,
kde sedm větních let,
prospal jsem ten aromatický křen,
hypnotizován nenasytně.

V pomysly chtěném zůstáváš,
kde žalem žaludu sbohem dám,
a už víc nemohu dál.

Tak s pánem Bohem,
na plátno lněné,
tvých tváří se každičký den zapodívám,
a ustanu tu slepotu, povisle oněměn,
s brýlemi dvojskel,
kalných vad.