LEŽ

Padám stále výše, k
malomocenství beztíže.
Zabředlí zhroucený sám
do sebe, vídám se v různých
zrcadlech. Jako troska, jako
terč blouznění. Zasazen, utvrzen,
dusím se s kyslíkovou bombou
v posteli.

Dech propadnutí, do níže umanuté.
Střih další scéna, možná tvé vlastní
smrti. Film velmi smutný odvíjí se
páska, dotyk nostalgický. Slyším koně
ržát člověka podivného řvát. Kde je řád
toho všeho, je už všechno jedno. Ztratil
jsem to nenajdu, ukradnu tobě době, klopotně.

Kdekoliv jakkoliv vlna za vlnou, otevírá sevření.
Potácí se v zapomnění uondán, vetchý zvětralý.
Dech se v kopci krátí, tělo opouští síla byla kdysi vryta.
Kde je chci ji zpět, zastavím to své tělo, nehodno čeho.
Zatracen poztrácen umlácen z rozburácení náhle schvácen.
Chci znít, potrhlý, ustálený, pokorný, rozdělený, utvořen z něhy.
Pěna v koupeli tam chci zůstat, nerozpustit se chlácholit chvíli.
Onu jedinečnou zastávku blaženosti, která jednou musí skončit.