Pán deště

Pán deště plaví svět,
ke světem světů květ.

Vláha kypří životem,
po životě je Zem domovem.

Úrodné slzy kapají po kapkách,
žal zvláčnění,
bol uzemňuje trápení,
vřídkami krásách.

Pán deště poplakává,
pod mízami urostlých kůr
protékajíc humusem,
co vzpomínkou vyrvává,
tu spleť černajících můr.

Boubelatí se potopy,
do děr krtků,
hromy, domy dešťů,
zmáčené klejí,
Mrakovládcem spěchů.

Nevlídné to časy,
časů pochmurných,
roje vypustily,
do žihadélek střepů,
co změkčily ten pyl opýlen.

Vzdoušek plytký nadechl,
vánků čerstvých,
kde vlhkomilnost ulehla,
ve svých klání,
a cypřiš jemných rysů,
zelinkavě hlasně zazelenal.


Pán dešťů pokropil,
půdy vyšťavené,
kde pokrokem stanul,
ten posloupný řád.


Krop v Pánu a pokropíš zažehlé.