Roztočená kyvadla

Padá láhev ze stolu,
ta láhev padá z výše,
padá světem dolů, dolů,
pomalu a tiše.

A trhneš sebou,
to dopadla.
Jsi hnán potřebou
roztočit kyvadla.

Vrátit čas
a zpět vzít věci vyřčené.
Nabýt zas
jistoty své ztracené.

A neříkat už věci
ničivé a ničemné,
tohle bývá přeci
tak nekonečně dojemné.

A maximálně oddaně
začneš sbírat střepy,
zaryjí se do dlaně
a do kolen, kdo dřepí...

Ty třetí tečku napíšeš
teprv za tou pátou.
Jen náznakem po cestě jdeš
a plníš své sny vatou.

Když oheň vyhasíná
a z posledních sil dřepíš,
tvá síla připomíná,
že stále říká: "nepiš".

A píšeš, ale nedopíšeš.
Umíráš, však neumřeš.
Vinen, avšak nevinný jseš,
jednou měř, pak dvakrát řež.

A letíš, ale nedoletíš.
Včely se Ti nevyrojí.
Nevíš ani, co Ty sám víš.
Do boje jdeš beze zbroji.