ZHMOTNĚN

Jsem složen pak rozložen.
Zubožený pamflet na bytost.
Zříkám se věčné strnulosti.
Jen pár vět, jenom malý skřet.

Setnut, rozčtvrcen asi nepochopen.
Lapen do sítí zesílené trudomyslnosti.
Rozkradnut, uvnitř už nic není, bylo tam?
Jen se ptám ne že bych pohrdal, roztrhal.

Uvržen do vlastní temnoty, nu jak ti je.
Smutno, nevlídnost omotaná kolem mne.
Je jako had občas tě utáhne, kde je smrt.
Odsunut na okraj, krajností kdo odevzdá ho.

Je tu říše ne není v břiše, jak se někde píše.
Cupitám po střepech svého mozku, tak trošku.
Nevnímám bránu svou zavírám, odcházím kam?
Smích jako list už spadnul ze stromu, zetlel už.