Po vážkách

Vztahy rezonují rozpačitě pravdami,
ve rtu zkousnou kde co,
ďábelství schovává lůno nečisté,
živel uhasí pohádkář.

Radar rozumu,
jde si po svých stopách,
a vymítá zamítavě uragán děsů,
kde déšť nevyzraje,
na suchomilné cvaky zrn citů,
dyť je ámen,
v kámen původního netvora.

Znak,
ve drápu sokolího letce,
nebo kraul,
a přeplavat tuny kanálu,
od tlukotu,
ke infarktovým mániím,
jež začlení táhlý kord.

Obložené louky koumají,
kdy a jak zkostnatí,
než vypijí hrst trvalých pokušení,
aby prolomily hlínu,
z kořene bledých ořechů,
rašících nedopalků zvláčnění.


Vězněn s dýkou krve šachu,

uvěznění v korytách,
kdo však zjemní pakobry,
ten ulehne si k nim,

jakoby se vžil,
ke srážejícím odrazoleskům,
v klínku pralidském,

a stal se jednou z nich.



Stahující smyčka néé,
přisedlává forma,

list a utkvělá mašlička,

po vážkách žíhaných bronzů,
navíjecí rostlinou,

rub, líc,

a zaměněné svetry za košile,


bez erotických knoflíčků.