Jsem nikdo, ale mám skříň

Všechen průjem a touhu plesnivou
vyvrhnu do slov, slok a zlých básní.
Co nemám, činí touhu ohnivou,
spaluje fůru střapců a třásní.

Střapců z erbů biskupů a kněží,
třásní z mojí duše roztřepené,
v střapcích mocná touha zlý chtíč těží,
Dobro je z něj celé vyjevené.

Hlas píšťaly teskně pěje ódu,
jsem nikdo nebo možná ještě míň,
v hadru chodě nechci držet módu
nač zbytných věcí vlastnit celou skříň?!

Já v skříni mám krásné tajemnosti,
mám v ní chvíle z dětství, vzpomínky,
zážitky a dávku statečnosti
a také prázdných lahví komínky.

Podepřené vysušenou růží,
obvázané stuhou barvy rudé,
trikolórou z kousků lidských kůží,
mnoha broukům navzdory jí zbude.