Nalézejme samy sebe

Život nehodlá diskutovat,
myšlenky se honí,
nic však nedohojí,
a rouhají se na vlásku.

Tápeme ve svých řadách,
rozčilujem se nad malichernostmi,
pro jaké vysvětlení neexistuje.

Kdo jsme a co tu činíme,
když v rašelině mnohokrát kaneme,
i s kořenem,
co pouští zaklesnutého Anubia.

Ve vodách hledá potápěč zlato,
však rejnoci se k němu blíží,
on prozatím nedýchá,
a brzy se lakotou utopí.

Člověk od pračlověka vnímá souběžnosti,
zastaralé rdí ve vzpomínkách,
a bez vize jsme prázdní,
kde lahváč piva je vyhozen,
a trapně nepění.


Přítomnost dotýká se,
nyní a střemhlav,
budoucnost vzbuzuje nejistotu,
a kdo chce prorazit,
ten zajde svého času natrvalo.


Nalézejme samy sebe,
a vyškubnem pírko,
v provazu zešedlých fines,

kam se vytratí nejeden z nás,

a zas pohlédne krajinou,


kde si modlou odpustí.