Slavičin

Jak slyšela jsi vzdych v peřině,
byl sem to já,
co lákalo mi nahlas,
ten Slavičin zpěv pod okny,
kdy barva svíčky zhasla,
a Amor láskou vyletěl.


Bavlnící polibky,

to medovina,
vstoupající hornatý stromořad,

co vrhá dukáty paprsku,
po jakých se vzpomíná,
na fialkách vánku.


Tak uctivě nahlédni,
a rozvaž nektar mnohasrdcí,
vpravdě,
ať jsme pokladem.


Okem duše v rouše,
zabiji soka psem,
a pomiluji dnem za dnem,
tu ovoněnost spalujíc,
ve třpytu kapek,
kdy zapršelo s obloh.


Ustoupím krok lepivě,

a parket hoblin se zbortí,
když sme samy,

po převýšení touhy,
a zdivočelá řeka,

tak zmizí k potopení jinam,
v base strání a lůn.