Jiskrozraká

Potůčky tečou a stonají
když proprší kapkami cit
na odlehlá stanoviště
tak nevěří svému prokletí
žabí princ.

Jen skáče
jen pláče
jen neví
kdy mu hladinou rozvíří
ten křest vyznání lásky
po leknínech lotosů a rákosím
v den snový !


Kváká
samotou strádá
již slunce schází
přesto stínem vrhá
zblízké svádění
kdy zjeví se nahé zbublání
aby mohla žít přízeň
přes potopené odlesky
přec osvobodí se
z větviček a listí

jež muzikantem je furiant

zmalován

šak smít si nemilovat
po včerejších proskocích žabinců


odmlčela ses
Jiskrozraká

asi omylem
nebes máků vysetých.