Naděje

Mihla se

jen na chvíli

pokoutná směsice

rozpadlých víček a složeného srdce

uvnitř skákacího hradu,

nevisí z nitra pavučin,

neláme se jako rákos ve větru

ani neskládá kůru stromům,

však z morku vzpomínek

na dobré časy

do moří hloubí jámy

skrz naskrz,

a tak hladina se čeří

jako dráhy mléčných očí.

Mohu jen doufat,

že jednou stanou se

těmi mými…