Úhoři

Jako by spasen pouhým vzdechem od žeber k nebi
Nosíš duté nádoby s prasklinou ke zdi
Jež zachvívá se vlastním uzarděním
Ten dlouhý ocas ryb jak na suchu si snídá člověka!
A z podrážek bot čistíš beznohé drobnými kůstkami těch ohlodaných chvil
Žebřík skloněný
Co kdyby někdo přece...
Chtěl ještě viset?

Tys ho neslyšel
Ale dnes byl tu...
Mluvil tak něžně o hlíně
Že voda sušila svůj břeh
Na něm leželi úhoři
Tepali se až do stmívání
Ale nikdo je neslyšel
Bylo to jako by stříleli klapot bot každý den
Tím stejným pohybem
Od srdce
Ale bez lásky