ARO (Andělé Rádi Odpouštějí)

Představuji vám svoje nejčerstvější dílo. Nevím vlastně ani, co k němu říct (tak abych vás správně uvedl do kontextu). Budu rád, když se spíš možná doptáte v komentářích a samozřejmě jakoukoliv kritickou odezvu beru :) Nechte si chutnat!

 

Tohle není dopis na rozloučenou

Chci jen říct, že se sotva, sotva držím nad vodou

Život utichá, pulz kolísá

Bože, požehnej naše prázdné večery

Všechno se to přede mnou promítá

Já nic nevnímám, jsem oko kamery.

 

Mám pocit, že žiju jen v sobě

A v tom, co se stalo

Jak duch se jeví ten

Koho potkalo mnoho, přitom málo

Čekám na jídlo, fronta se nehýbe

Já pluju dál v hladu

Tělo se nasytí, zato duše

Marně hledá stravu.

 

Nerad usínám – děsím se, že spát budu navždy

Jen za bděla ochráním se, vždyť ve snech jsem laxní

Cítím bolest, tudíž ještě není konec všeho

Propadl jsem kokainu - já si totiž nehodlám jít lehnout.

 

Jak lusknutím prstu se vytrácí vědomí okamžiku

Jsem opět pohlcen tím podivným světem mýtů

 

A teď…

 

…už možná slyším v dálce anděly zpívat

A své tělo vidím na mořské hladině splývat

Už bude dobře, nebudu potkávat života vady

Stačilo nebránit se tomu

Nechat je všechny nosit květiny k hrobu

A to je něco, co prostě nemůžu dostat z hlavy

Odejít, zanechat – možná šlo by to snáz

Kdybych potkal smrt zas

Chtěl bych jí otázky klást

Proč konejšíš nás…

Když jsme tváří v tvář

Přitom děsíš až v pláč

Po celý život náš

Nevím jak dál

Já jsem si s osudem hrál

Abych pak zjistil, že sám

Se necítím zván

Do nebeských bran

Vždyť neznám to tam

Znám jen to trauma, co mě tu slizce pronásleduje

Stačí jen pomyslet na ryze nemyslitelné

Děsím se smrti i toho, že jsem jí unikl

Co kdyby mé otisky nikdy nevznikly? Co kdyby ještě dřív zanikly?

Co kdybych byl teď pod zemí a nestihl napsat tuhle báseň?

A tak držím se

Byť trápím se

A říkám…

 

…že tohle není má labutí píseň.