Navždy...

Nevěda, kde najít spočinutí
Zkouším řádky...
Pamatuješ, kdysi v Tvé básni
co výsměšný veršotepec
vyznávals lásku
(proklatou stejným ostřím
jakým tesanou)
Jak na lovu šperky v korunách?
Ještě teď na barvu usedá prach
tak něžně, jako by smrtí chtěl zavinout
Tvou melancholii
Mezi ironií a hrubostí...
Sebekázeň! Křičel otec
Hanba! Křičel bratr
Ale za Tvým pousmáním volalo
jen tušení malichernosti žití,
v němž se neohlédneš
a z nitra vyvádíš své stíny
Byl jsi tak blízko
Že jsem Tě poznávala po smíchu
Jímž kolébals křehké osiky
A já pod Tebou ležela už navždy...