M.B.

Každý ten list

má cestu, kam míří.

Čtyři směry, a přesto dva,

zato čas jen dopředu víří.

 

Balvan cestu si razí,

kamsi padá ze svahu.

A když jiný balvan srazí,

mají stejnou povahu.

 

Ty i já jsme tím listem a kamenem.

Máme své cesty, svou povahu.

Čekáme, až zvedne se vítr.

Lítáme ve větru a padáme ze svahu.

 

A zrovna, když ten vítr není,

přece můžeme být kamení.

I jak já teď ležím,

snad čekám až zafouká.

Snad čekám v proměnu v pavouka.

Kdo ví.

 

Myšlenky poletují,

ačkoliv jsem kamenem.

A myšlenky zůstávají,

ačkoliv by měli létat.

Tomu já říkám spor.

Jako smířit se,

a přesto pociťovat vzdor.

 

Aniž bych nalezl klid,

nalezl jsem tebe.

V meditaci, při reflexi,

při pozorování nebe.

A jak tak poletuješ, kdesi,

podléhám své vlastní sugesci

a ptám se sebe:

kdo tedy jsme?

 

A z nějakého důvodu jsem rád.

Jsem rád, že můžu ti alespoň psát.

A z nějakého důvodu jsem rád.

Jsem rád, že můžu ti něco dát.

Že vítr odnese moje myšlenky,

ale přesto tu zůstanou se mnou dál.

 

To, co tu leží a vítr odnáší,

ať už směle i nesměle,

čas přece jednou opráší.

A tak nacházím a znovu přicházím,

o ten mír v srdci,

bez nějž a s nímž,

ve větru i na zemi,

lidi vždycky tolik rád provázím.