Vnitřní debata se sněhulákem

 

Stavěla jsem sněhuláka

a vůbec se neusmála.

   Proč?

...Zaznělo z jeho úst...

Proč ti to nedělá radost?

Činnost má být ducha růst.

Každý pohyb je přece svatý,

...leč mě byly úsměvy vzaty.

 

Dala jsem mu na hlavu starý květináč.

Černý jako duše. Proč jen smutníš...nač?

Podívej se přes kaštany, milí Bílý.

Co se stalo s lidskou pílí.

    Vidíš?

Já vidím jen tebe, má matko!

Vždyť víš, že jsem zde nakrátko.

Dnes je sníh bílý a zítra...kdo ví.

V rukou třímáš živé boroví,

ale co je život nemáš tucha,

protože přec tvé srdce neťuká...

 

Kdyby ses otočil, bratry své zříš.

Nejsi totiž první ani poslední.

Pohled je pohledem perspektivy,

a aby byl pro nás efektivní,

musíme mít všechny informace,

abychom viděli přímočaře.

 

Chtěl bych, abys byla šťastná, matko,

a to břímě z tebe bylo sňato.

Nezoufej, podívej, dnes je krásně

a jaké mám od tebe modré třásně.

Pro mě je to nejkrásnější den.

Byl jsem do této hmoty vtělen.

Támhle ve křoví si ptáčci povídají

a kde jinde můžeme být než v ráji.

 

Jsem ráda, že jsi přes to všechno šťastný.

Tvůj otčím byl dozajista anděl padlý.

Nemůžeš se hýbat, ale víš toho dost.

Jsem hrdá na to, že ‘s moudrostí obrost.

 

A jak mu dávám mrkev,

pocítím, že je již mrtev.

Nic neslyším. V hlavě prázdno.

I tak mu popřeji dobré ráno.

 

Zkusím ho probudit. Po hlavě ho plácnu.

a pro jistotu mu dám   přes ústa pásku.