Za poledne

Nebála jsem se stínů, které jsem napsala
Děravým ránem padaly k zemi
jako by ji vzývaly rázným krokem
Opřela jsem se o Tvůj dům
právě za pravého poledne
dlouhý stín dělá pěkná těla
dosahující až za roh nového dne
Rád je hladíš, abys přivlastňoval čas
ale stín se nedá, a tak mě nenávidíš

Nebála jsem se stínu, kterým jsi mě
sledoval do křičících ulic
a odkrajoval ze žhnoucího kotouče
chvíle nadržené doufáním
Nesla jsem Tě na bedrech
abych nemusela volat svítání
jako zpozdilého štamgasta
co jednou nepřišel

Znáš ji
Schovává nalíčenou tlamu
lepí si sluneční brýle
Břicho těhotné člověkem
kterého právě potkala
Neděsí je svou bizarností
ale láme láskou

Ale jak najdu Tě, až se zbavíme těla,
které stín vrhá?
Čím budu se bát
až jako vypelichaný pták
zazpívám u Tvých vrat?