Zrcadlení

Přicházím k sobě. Těžké vlhkosti
rozprostírají se krajinou, zatínají
most do řeky, když jdu kolem. Světlo
ční ostře, trhá noc věží katedrály,
a já neslyším vodu, člověka, ani to
světlo, že nepatřím tobě, zemi, ani
noci. Tam hýbe se dítě, někdo zapomněl
pokosit, ať už nevzpomínáš. Říkal, že
ráno nasbírám kvítí, tu na věnec,
tu po proudu – ponese mě jako chmýří,
opuštěný domov. Ležím, a čas přivřený
okenicemi trousí peří zapletené do mých
vlasů. Sedím a čekám, abys mě nenašel.
Do vlasů píseň, každý má hlad, když mě
neslyší. Ano a ráno, ráno k mému tělu
přidáš lásku – mezi očima vráska ukazuje
cestu. Když přivoláváš, semknu rty, jsem
tebou, stará matka lkající pro svého otce,
Morana na dně řeky, světlo tam, kde se
nedotkneš.