Neboj, ne dneska

Sedím sama večer na zastávce,
a z nebe smutek prší.
Slzy stékají po skle,
nářek do střechy buší.

A najednou se vše zastaví.
Vedle mě usedá postava,
ani muž, ani žena.
Promoklá, ošumtělá,
s očima, jež viděly lepší léta.

Cigaretu v prstech točí,
„Nevadí? Vím, tohle se nesmí,"
......Nevadí.
„Oheň máš? Prosím."
…Jo, myslím.

Váhám, pak ji připálím.
Potáhne, zavře oči,
kouř se ztrácí v dešti.

„Díky… jsem tak znavená,
má práce konce nemá.
Nikdo se ke mně nezná.
Na vše jsem jenom sama."

Podívá se na mě – odevzdaně,
pomalu, docela obyčejně.
„Víš… Jsem Smrt, co na svůj konec čeká.
Neboj, ne dneska,
ale jednou... tě to potká."

Zahodí nedopalek, pomalu vstává,
„Tohle mě jednou zabije," dodává.
Mávne mi jak stará známá.
„Dík za oheň… promiň… někdy zas."

A v dešti mizí – jak poslední z nás.