Portrét zkreslených představ

Maluji portrét slečny, která chce vidět, jak skutečně vypadá.

Krásná je vskutku, nemusím přemýšlet,

o tom co maluji, si nemusím vymýšlet.

Umění svérázné se obešlo bez flirtu,

dílo hotové - lepší než-li fotografie bez filtru.

Však skutečnost ji nenadchne - a takhle to dopadá.

Pravda je něco, kde lež do sebe zapadá.

 

Malíř:

Chtěla jste pravdu, nelíbí se vám?

Nekreslím člověka s podobou anděla.

Vidíte pravdu, kterou jste nechtěla?

Tohle je skutečnost kterou já znám -

jediná pravda, kterou vám dám.

 

Modelka:

Nemohla by být skutečnost o něco hezčí?

Nebo jen taková, o kterou by se zajímal

bez citu člověk, aby se dojímal?

Však emoce jsou to, na co se útočí -

pravda bez emocí nikoho nevytočí,

nikoho nenadchne a nemluví o ní,

když nemá pocit, že za něco stojí.

Prosím, namaluj mi pravdu, která by zlomila -

z hodného člověka tak klidně udělá d...

který, když nenávidí svobodnou spásu,

by tak dokázal třeba ocenit jen moji krásu.

Kde ruku potřebuje někomu podat,

když za raněnou duši se ve lži chce schovat.

Chtěla bych pravdu, která je hezčí -

zapamatovat si ji pak bude lehčí.

 

Malíř:

Však já jsem jen udělal, co po mně jste žádala -

proč chcete pravdu, kterou nechcete vidět?

Nechcete chyby, za které se stydět?

Vaše pravda je ta, o které se mlčí -

ta, která se schovává za beránka v rouše vlčí?

Mluvíte o pravdě, kterou však nechcete -

chcete snad vejce, které vypadlo z kuřete?

Můžete hledat chyby v jiných, abyste se lépe cítila

a lépe pak na své ovečky jste slogany cílila.

O tom, jak ostatní vám pravdu neříkají -

ale přitom jste stejná jako ti, co před pravdou utíkají.

Všichni jsme si přeci rovni - ale vy chcete být rovnější.

Tak se přestaňte ohýbat a hrát si na kladnější.

Nemůžu za to, že nemáte, po čem jste strádala -

však já jsem jen udělal, co po mně jste žádala.

 

Modelka:

To tvrdíš ty, že tohle je pravda -

přitom lžeš, div ti huba neupadla!

Já se tuhle v zrcadle jinak si viděla -

tohle je umění? Tvoje matka by se styděla!

Nemáš úctu, kterou tak postrádáš.

Jen falešné umění ostatním prodáváš!

Vidíš mě tak, jak snad nikdo jiný mě nevidí?

Mluvíš tak, jako ten, co mi spíš závidí!

O tvou pravdu nikdo tu nestojí -

pravda i lež? Stejný význam mají obojí.

Nevěřím tomu co vidím, ale tomu, co slyším!

A já slyšela, že se obrazu liším.

 

Malíř:

Nechápu útoky s hořkostí vaší -

je snad pak smířit se s pravdou o něco snazší?

Však já tu vidím krásnou ženu, kterou vidět nechcete,

protože nespadá do idealogie o které tu kážete.

Nepostrádám slušnost, vyhnu se tedy slovním útokům -

kritika není útok, ale šance k osobním pokrokům.

Proto omluvte mne, pokud jsem vás uměním urazil -

ale já vaše nohy jsem přeci nepodrazil.

To vy urážíte především sebe tím vaším výrokem,

když nevidíte ani jedinou krásu, jste asi svým nejhorším kritikem.

Je v lidské povaze vždycky chtít více -

skutečnost ale nezměníte tím, že zatěžíte plíce.

Můžeme nesouhlasit a přesto se respektovat -

přitom hrubost za slušnost si dále nevyměňovat?

Hezčí obraz možná zvedne větší zájem k umění -

ale takhle se u vás zastaví, kdo vaše skutečné JÁ opravdu ocení.

 

Modelka:

Omlouvám se vám - je asi špatná doba,

někdy zapomínám, jaká dokáže v lidech být zloba.

Je nakažlivá, že už i mě si našla -

a netuším, jak daleko by ještě zašla.

Víte... Někdy mám pocit, že nejsem dobrá dost

a když se naštvu neumím si říct o pomoc.

Chtěla bych jen býti více vidět

a ze svých odrazů stínů se nemusela stydět.

Abych si nepřipadala, že všechno, co dělám, dělám jen špatně

a nemusela se omlouvat za své vznícení zpětně.

Ale já jsem tady. Tak proč mě svět nevidí?

Proto tak trochu i má duše závidí -

závidí těm, kterých si svět všiml, že mají co nabídnout,

zatímco mě je ve světě tak strašně lehké přehlídnout.

Snažím se ze všech sil býti lepší,

ale co se pak změní? Bude svět najednou hezčí?

Proč mě Bůh opustil, když jsem ho volala

zrovna ve dnech, když jsem ho nejvíce potřebovala?

Já vím, že mám co nabídnout! Ale co to je nevím...

Hledám v sobě něco, na co asi neodpovím.

Ale je tu žár, který chce planout a donutí mě vstát -

co nechce po pádu zvadnout a hned všechno vzdát,

ale kolikrát na hubu ještě spadnout musím,

než se vzdám představy, že zítra zase to zkusím?

Chtěla bych jen šanci na to něco dokázat -

nemít vše zadarmo, kde stačí jen ukázat,

že jsem kus masa, co jenom pláče,

Býti vlastním lhářem co po pravdě skáče.

Chci, aby viděl někdo, jakou mám cenu -

připadat si, že pro někoho nejsem k ničemu.

Mám chuť po pomstě nebo po spravedlnosti?

Myslíte, že právě proto je ve mně snad tolik zlosti?

Už tenhle pohár vína můj ve mně přetékal,

zatímco elán můj někam mi utékal.

Možná je těžké se se mnou někdy domluvit,

ale jsem vzácná, protože se umím omluvit.

Chtěla bych jen kousek pro sebe uznání -

proto berte mou omluvu jako mé pokání.

 

Malíř:

Omlouvat se je však pro vás netřeba -

bylo slyšet, jak promluvit nahlas, je pro vás potřeba.

Já už přišel na to, že když nemám rád svět, nemám rád sebe -

jak když jsem sám, tmavější zdá se být nebe.

Jak je lehké si stěžovat, nežli cokoliv pochválit -

lásku než přiblížit, je lehčí oddálit.

Však jsme jen lidi probůh a potřebujeme podporu!

a nejsme sobci, když chceme i pro sebe oporu.

Ano. Někdy se přidáme ke zlu, když na nás jdou stavy,

protože aspoň v nich nám naslouchají naštvaný davy -

a přitom v tom našem naštvaném hlásku

možná jen hledáme pro sebe pravdivou lásku.

 

František Ženíšek