mít tak

mít duši révy a prsty větrů z jihu

sejmul bych z šíjí všech milých mi tu tíhu

co každodenní prach jim v kůži čmárá

vrásky a rýhy, prý jako příslib jara

mít pěsti hřebců a zuby mořské bouře

jak Nār as-samūm pod pláštíkem kouře

spálil bych vše, co jako rána pálí

když krvácel jsem, ty, co stranou stáli

mít srdce noci, chladivě konejšivé

které vždy pozná to doopravdy živé

a co už není, s políbením pustí

ať světem snů jak suché listí šustí