o touhách nebeských i pozemských

Touhy je třeba zabít;

proč a jak? To nevím,

že totiž bílé a černé

přes svoje směřování

jsou stále touhami

-

Nač zabíjet ty dobré?

Nerozumím...

Je tak složité

být člověkem

stoupajícím k nebesům,

a to ještě nemám

vyvinutá křídla

-

Za stínem lamp

jsem sama,

bez nich,

bez Tebe,

má lásko proměnlivá

-

Nerozumím

a trápím se tím,

že tuším,

ve světě za zrcadlem 

"já" nemá formy

ani obsahu;

jaké zvláštní pomyšlení,

purpurové nekonečno

dusí mě svým příkrovem

existenciálním klamáním

-

Snad 

se jednou přiblížím,

tíží mě mysl

převážena vzpomínkami

– ničím vlastně –

proč mě volají

z hlubin věků 

bez myšlenky, bez obsahu

...?

-

Za oponou jsme totiž 

všichni sami

a cílem je jediné

...

monochromatické 

bez tváře

a ta je

bez jediné touhy –

nerozumím...

Někde v koutku univerza

jsem ne já, jen to

nejčistější ze mě

a já

jsem 

holé nic...

nerozumím

...