Padlí andělé

 

Byla andělem, měla krásná křídla.

Pak spadla z nebe do cizího těla

a přitom to vůbec nechtěla.

Musela živořit dolů - do světa hříchu.

Revers podepsaný nahoře neplatí.

Prostě anděla dementně z nebe vysmahli.

 

Dole se má učit to, co zapomněla.

Všechno se jednou změní na popel.

Kosti vyblednou, oči zas vypadnou.

Do jámy v zemi vrátí se i bez těla

nebo shoří v ohni, který tam čeká.

 

Nebe jí bylo příliš málo.

Musí se naučit přežít a pochopit,

nefňukat nad tím, jaké dostala tělo.

Zrcadlo klame a svět je jen zdání.

Pro duši je těžké dostat se zpátky,

není žádná cesta zadními vrátky.

 

OOOXXXOOO OOOXXXOOO OOOXXXOOO

 

Byl strážcem, kdysi měl křídla z ohně.

Když viděl, jak padá, nesnesl ji ztratit.

Po věky už to stačilo, tak skočil za ní.

Opustil nebe s hrdostí, kterou mu vzali až dole,

když zjistil, že síla nepatří jen tělu,

ale patří lásce, strachu, tomu všemu.

 

Dole ho nečekalo nic,

slabé tělo, které mu bylo malé,

nesedělo na jeho duši,

jak stříbrné brnění v cizí válce.

Každý krok mu připomínal,

že tady není žádná moc,

jen únava, smrt a bolest,

zbytečné myšlenky, bezmoc.

 

Věděl, že ho jednou spálí stejný oheň,

který kdysi rád nosil pyšně v křídlech.

Krev zalije pole, popel pohltí zem,

pak kosti se zlomí pod tíhou času,

oči vyhasnou, protože svět je jen tma -

převlečená za den.

 

Nebe jim bylo příliš těsné.

Země zase příliš hrubá.

Zůstali někde mezi tím -

ani nahoře, ani dole.

Žádná cesta zpátky neexistuje,

protože strážci se nevracejí.

...Ti jen čekají, až dohoří...