UDIVENO BYLO NAVEČER ZATMĚLÉ PTACTVO

Jak vnořovala se prohlubeň duší chvějivěji měsícem
udiveno bylo navečer zatmělé ptactvo
poblankytně na svých pírek omšelé
se zádumčivým doznění švitoření
pro ty umrtvené stáda oblačen
a dešťových louží srážek.

Připominajíc, jaký je život v kamení
a v sobě
a v tom boleslavném hrobě.

Pozor
ze shora přede mystik koutník
ten očaruje šifony i nebohé světy
jak poblázněné rosy na pamětních zdí
jež obroubí snějící netřesky kalem.

Anděli netvrď, že nejsi mezi námi
ta labuť výsostná
je láskou krví čímsi napájená.

Klepsydra prázdnější jest více a víc
zdá se zahořkle opomněná.
Kurupění žízní nejistě
o dotyk těkavý za smrákotu nejvíc.

A co vzešlo na povrch těmito verši
nemohlo připomínat stovražd
hada tváří statisíce odvah...