Markrabí Beneš

Anotace: Těžko za dobách vlády církve a jejího inkvizičního práva..

Markrabí Beneš
 
„Viněná Ludmila nechce doznat,
že je čarodějnice.
Nejspíše musí ještě poznat,
jak umí vyzpovídat palečnice.“
 
„Ostnaté boty obutí
každého zazpívat přinutí.
Je to jasné ďáblem posednutí,
vaše milosti.“
„Urputně bojuje se soudem svojí zlostí.
Nechal bych už soudu a raději dal hranici postavit.
Neztrácet čas a raději na dalšího ďábla se vypravit.
Jsou to ženské šílené!
Při pálení železy vydávají smích
a naruby se jim zdouvá břich!“,
samou vášní po očištění ducha
s vytřeštěným zrakem ze sebe chrlil mnich.
„Tělesným utrpením se přítomnost ďábla dokáže,
jen tuto cestu písmo svaté káže.“
 
„Tak dost!“,
po ráně do stolu opat s očekáváním ztich.
„O temných silách víš jen z knih..
Budeš snad spokojen až rozbiješ každou jejich kost?
Jsi, otče opate, zahlušen či sedíš si na uších,
že neslyšíš křiku o milost?
Jaké čekáš doznání
v bolesti a strádání?
Každý by řekl i co neví,
jen když muka poleví.
Zmiz a běž se stydět.
Nechci tě už na hradě nikdy vidět!“
Markrabí Beneš značně rozhořčen soudním jednáním
a opatovým chováním,
přikázal útrpný nesmyslný soud rozpustit.
 
Mnich zaskočen slovy velmože,
a odvahou se do sporu se zájmy církve pustit,
dál že soudit čarodějnice na hradě nemůže.
„Však si na mne ještě vzpomeneš,
až se za pomocí poženeš.“
„Vrátím se a se mnou nejsvatější církev svatá!
Nezastaví mě ani hradní železná vrata!“
 
 
Cestu zpět na opatství mnich strávil v modlitbách,
ku nebi obracel se s prosbami.
Několik nocí bloumal po klášterních chodbách,
jak na kolena dostat hraběte za hradbami.
 
Při úplňku dostalo se opatu osvícení,
že spolu s písmem svatým nelze zaútočit prachem,
tak pána pokoří ozkoušeným strachem.
Zabavený pak panský majetek,
čítá půdy a grošů dostatek.
 
Jak opatovi nebesa napověděla,
s pomocí vyhladovělých ubožáků,
jenž by pro střídu z chleba dali už i kus těla,
a s inkvizicí po své pravici namísto děla,
neohroženě na tah proti markrabímu se vydal.
Pod kutnou list s biskupskou pečetí,
vysoce chránící celou výpravu,
s pravomocí povolání inkvizičního stavu,
nechť zatočí s posedlou havětí.
 
 Pán Beneš byl návštěvou zaskočen,
u večerní hostiny kdo opovážil se rušit,
bez námahy na dveře zabušit
a vtrhnout do sálu jako zloděj
a nikým ze služebných neohlášen.
Netušil, že osud jeho je téměř zpečetěn.
Zvýšený hlas markrabí Beneš zklidnil,
když červenou pečeť z Olomouce rozlomil.
Slova z řádků psaných husím brkem
jen stěží šla chápat -
Za pomoc bližním se platí krkem!
 
„Ženštiny, z temností magických obviněné,
před právem doznaly,
že byly jen ovíněné.
Dávno jsem je propustil,
ukryl a život s plným měšcem zajistil.
Ale hlavně směšná obvinění odpustil.“
Hrdě pán Beneš ke svaté výpravě procedil.
Celou chvíli nešťastně nečinností podcenil.
Opat však dávno jinam mysl upínal,
na šílené služky ďábla ani chvilku nevzpomínal.
 
 
„Kdo zastává se prohřešků,
sám se stává hříšníkem.
Pokud jest hřích smrtelný,
všichni ho podporující stávají se viníkem.
I ti černotu kryjící
jsou též lidmi posedlými
a zlým duchem ovlivněnými.
Ďábel takto kolem sebe bojující,
zkouší své praktiky skrýt.
Pro svá konání a přeměnu světa v oheň a síru
potřebuje svůj klid.“
 
Dočtení z listu neutišilo opatovu řeč.
„A i tebe, pane Beneši, se pokusil ďábel v rukou mít!
A vydařilo se mu nalézt u tebe zastání čarodějnic,
ve zvrhlých praktikách svých služebnic.
Mne jsi při soudu z hradu vyhnal.
Cítil jsem, jak jsi se ohněm v očích po mě ohnal.“
 
„Ukončete tohle divadlo,
nevkusné kejklířské vystoupení.
Radmo taková drzost nikomu není!
Jste kupa bláznů,
co utápí život v prázdnu!“,
nedokázal více markrabí skrýt vztek a zhnusení.
 
Inkvizitorova chvíle nadešla,
rukama s velkým křížem po pánu se ohnal.
„Tímto ses, Beneši, z nečistoty doznal.
Srší z tebe k církvi svaté hněv
a satan skrze tvůj řev
vědět o sobě dává.
Tady hrstka zbožných chudáků
dokládá tvoji vinu,
-levou rukou hodil jsi do hrobu hlínu.
A to na svaté půdě na pohřbu matky své.
Po stráni viděli tě jako psa štěkat.
a při bohoslužbě hanebně hekat.
 Nekrocené orgie ve sklepení pořádáš,
ke zpovědím si nikdy bratří nežádáš.
Cítíš se snad, že žiješ bez hříchů?
Povznášíš se, pane Beneši, nad čistotu mnichů?
A to nejhorší – novorozence poddaných požíváš,
proto mezi lidi nechodíváš.“
 
Po těchto obviněních pán
nenacházel slov ani žádný plán,
jak odporných křivostí by se sebe smyl.
„Toužíte snad po mém majetku,
že vyprávíte světu takovou pohádku?
Děkujeme za zpestření večera,
já i mí hosté.
Teď okamžitě zmizte, lebky prosté,
sic pustím na vás psy,
co roznesou vaše cáry po celé vsi!“
 
Inkvizitor i opat jako nabodnut vidlemi poskočil.
Ve svěcené vodě duchovní kropenku namočil.
Ve vodě, kterou jeden ze svědku nesl.
A než pán Beneš zpět do křesla klesl,
posvěcenou vodou pánovu tvář zkrápěl.
Markrabí Beneš sykl bolestí, za tvář se držel.
Kapky svěcené vody tvář do červena zbarvily.
Chvilkové utrpení skrýt nevydržel.
„Již netřeba důkazů. Ze svěcené vody bolesti,
 přítomnost pekla vždy vyvěstí.“
Přátelé i hosté z pána hradu Beneše začali mít strach,
zda opravdu není samotným satanášem.
 
Potěšen opat i druhý jeho intrikář,
těšili se z vítězství.
Poté inkvizitor vzal svůj kříž
a na ruku Beneše jej násilně přikládal.
Pán vypálenou měl na rukou už mříž.
V tu chvíli začalo sálem větší zděšení vládnout
a chaos jak v úlu včelím,
když ostatním přítomným dal na kříž sáhnout.
Nikomu na kůži nenechal žádnou stopu
a ani polití svěcenou vodou
neměli na těle skvrn kopu.
 
Kdo mohl raději vzal nohy na ramena
než jej též přítomnost pekla poznamená.
A pro strach z církve se výkonu inkvizice
nikdo stavět neodvážil.
Zůstal jen duchovní a někteří svědkové,
jenž života pro ně cizí vrchnosti nehleděli
a o pohádkové odplatě za prašivost předem věděli.
 
 
Markrabí Beneš i přes svůj vzdor odvlečen byl,
aby aspoň duši svoji v plamenech očistil.
Ještě tentýž večer hranice zář nádvoří vyplnila.
Benešova duše v mukách tělo opustila.
 
Opatství do rukou připadl tak hrad
a majetek nelidskou lstí.
Zajisté, že nemohla svěcená voda
ublížit nikomu z hostí.
Ani kříž, na němž nikdo nepoznal,
že jednu stranu vyřezánu má z kostí.
Druhá strana tak ze stříbra zůstala dlouho horká.
Po otočení strana z kostí dala jen tolik tepla,
že i hrst nemluvněte by ji beze strachu obepla.
 
Ani žádný zrak ve zmatku nespatřil,
že dva svědkové stejné mísy vody nesli.
Nebylo třeba dlouho v podhradí
nechat vodu vřít.
Čí líce tekutinu vroucí by snesly?
Každému musí ublížit.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
o.v.a.2015