Protržená přehrada

Slunce, jako zlatý knoflík přišitý na blankytnou košili
mne provází, když se torzem potloukám
vše, co přehrada způsobila, aniž bychom tušili,
tak v lesní samotě písni větru naslouchám

U Šoupátkové věže, pamětnici těch hrůz
k níž chodí turisté obdivovat zkázu hor
toho dne v září, jako by umlkl hlas Múz,
když síla vody nastavila svůj vzdor

Lesní dělník stačí ještě několikrát hlesnout
musí telegramem naposled varovat Desnou
,,Ryhle vysoko v lese protrhla se hráz -
utíkejte honem z města a zlomte vaz''

Valí se voda rychle, jako dravec ve výši
z kopců odnáší vše, co jí přijde do cesty
lidé v Desenském údolí běsnící živel slyší
a zbytek té hrůzy mi pověz ty