Valdštejnská zahrada

Nad parkem se tyčí Pražský hrad, tichý strážce věků,
jehož věže probodávají oblohu jako vzpomínka na dávné panství.
Jezírko pod ním se chvěje světlem,
a Praha dýchá – klidně, pomalu, v rytmu starých časů.

Zdi šeptají příběhy, když šlechtic psal dějiny moci.
Dnes jen turista v lehkém jasu obdivuje pozůstatky minulosti,
zatímco pávi – hrdí, pomalí – přecházejí dlažbu,
jako by střežili každý kámen, každou vzpomínku.

Uprostřed areálu, mezi zelení a bronzem, stojí barokní budova.
Stropy uvnitř – pomalované, těžké jako sen – připomínají záblesky minulosti.
Každý ornament je výkřik z jiného století,
a v každém tichu bys slyšel tlumený výkřik pávů,
jako kdyby nesli v křiku staleté dědictví.

Bronzová těla v pózách věků – Héraklés, Venuše, Neptun –
v kovu spoutáni, a přesto jak živí, stojí ve stínu před chrámem.
V jejich gestech se usadil prach staletí,
ale duch Andraena De Vriesa v nich stále dýchá – tichý, vzpurný, nesmrtelný.

Krápníková stěna poblíž působí,
jako by ji sopka vydechla z hlubin umělcovy duše.
Lidé se tam zastaví – u aleje květů zkouší svou pózu,
zatímco jeden z pávů se usadí na okraji jezírka
a sleduje vše – jako tichý strážce krásy, která neumírá.

https://www.facebook.com/share/r/14JB9qHWy7f/