Austerlitz

 

Stojím v blátě. Puška studí v dlani.

Nad polem se valí dým i krev.

V uších mi zvoní rozkazy...k zbrani,

mlčí Bůh, když ptám se proč a kde.

 

Ještě včera v kapse dopis pomačkaný,

tvé jméno hřálo víc než chléb,

teď leží sníh na mdlých tělech zkrvavený,

a láska bolí víc než hněv.

 

Sliboval jsem ti návrat, klidný dům,

kam okna svítí do polí.

Já místo toho hlídám cizí slůj,

kde smrt v očích už nebolí.

 

Když padl soumrak, vzpomněl jsem si zas,

jak smála ses mi tak klidná do dlaní,

každý výstřel krade tělo, krade čas,

co mohl patřit jen nám dvěma, paní.

 

Vskutku nevím, zda mě tam Bůh ještě pozná,

či tvůj hlas se udrží v duši, v srdci...

Jde-li se vrátit z místa, kde se umírá,

pak půjdu k tobě...neboť ty jsi můj mír.

 

Já už slyším křik tam někde v dálce, rány,

a přesto cítím tebe u svých bran.

Tvé modré oči září přes širé lány,

jako světlo, co vede mě skrz hněv a žár.

 

Josef Radivojevich

2. prosince 1805

Bitva u Slavkova