Vojáček

Úzkost mění se do paranoii

Vojáček v zákopu se klepoucí stojí

Že kůlka prošla by jeho hlavou

Tváří hlínou umazanou

Už není potřeba ronit slzy

Nad tím že by padl brzy

Jako každý jeho druh

Že pominul by jako vzduch

V hořčičným plynu...

 

A jaké je to cítit vinu

nad každým padlým nepřítelem?

nad vším rozkazem vysloveném?

 

Vojáček v zákopu klepoucí se stojí

Homo homini lupus

Druhy rána se nikdy nezahojí

A amputace je marný pokus

Zachránit život druha-

Noha prvá, noha druhá!

Jako tikání kyvadla v obýváku...

 

Vojáček v zákopu klepoucí se stojí

Co bude za života oponou

Stejně na něj zapomenou

Po jeho bídné smrti

Každé světlo zvuk ho drtí

 

Vojáček za gaučem klepoucí se stojí

Kvůli tomu tikání kyvadla

Myslí, že zase pochoduje...

 

Tikání mění se do paranoii

Jelikož jsem zapomněl

         že už nejsem

           vojáčkem.