Stoleté války

Stojím v blátě u Kresčaku, kopí se chvěje v dlani.

Polem padá kouř těžký, křik a pach z rozsekaných těl.

Anglické šípy zpívají žalm jak hřebíky v rakvi.

Bůh mlčí, když se ptám, proč nás sem osud hnal a chtěl.

Po levici slyším jméno Jan Lucemburský, král slepý.

Přivázán ke svým rytířům, aby padl čelem k nim.

Za ním jede syn Karel, tváře bledé, leč zjev pevný

a my jdem s ním vstříc železu, krvi, tmě i smrti.

Ráno jsem v truhle měl tvůj darovaný proužek plátna.

Ten hlas byl silnější než modlitba a tolik mě hřál.

Teď francouzský prapor padá, zem zrudla, je zlá, zrádná,

a každý krok vpřed znamená, že zpět nevrátím se zas.

Vidím Filipa z Valois, jak žene tu šlechtu vpřed,

i Černého prince, stojí vzadu klidný u luku.

Šípy kosí pýchu, neptají se na rodokmen krve.

U Kresčaku modrá smrt dnes nezná pána ni vinu.

Meče řinčí, koně padají. Zem se chvěje jak hrom.

Řvu, protože žiju, dál se biju, poněvadž musím.

Ne pro slávu králů, ne pro cizí trůn, jen za život.

Též pro tvé jméno, pro tvé slunce, které držím v srdci.

Když král Jan padá, padá s ním i kus tohoto světa.

Řetězy koní, slepý zrak a přece tak jasný cíl.

Říkám si: takhle vypadá odvaha, sic prokletá,

jít vpřed, i když víš, že návrat už ti nikdo neslíbil.

Jestli si mě Bůh dnes najde v tomhle bahně krve,

ať ví, že jsem se nebál, když přišla poslední noc.

Ale jestli přežiju, půjdu se štítem pak k tobě,

protože ty jsi domovem. Válka je jen křik a zlost.

+ Charles II d’Alençon

26. srpna 1346

Bitva u Kresčaku