Za oponou noci

 

V pozdní hodině, mdlé a šeré,

když zrak chřadne v noci, v tmách,

seděl jsem klidně v komoře mé,

a mysl bludná bděla klam.

 

Knih prach zněl o časech zašlých,

o radostech, jež vzal jim stín,

tu ozval se zvuk kroků dutých,

byl to či nebyl jen můj splín?

 

„Toť host,“ jsem řek’, „jen vánek bloudí,

ta noc si hraje se mnou zle.“

Však srdce, jež se pravdy bojí,

tlouklo jak zvon v té kapli mdlé.

 

Otevřel jsem a stín tam stál,

nikde tváře, nikde rtů,

jak soudce, který dávno znal

můj hřích i váhu mých dnů.

 

„Co neseš?“ ptám se v chvění mém,

„je v tobě klid, či věčný žal?“

Hlas, jenž nebyl lidským hlasem,

neodpověděl, jen stál a stál.

 

Ptal jsem se dál, zda čas se zlomí,

zda bolest spí a ráno vstává,

zda duše, co se v kruhu lomí,

jednou se zbaví pout, jež má.

 

Však odpověď jak noc se vrací,

vždy stejná, chladná, beze změn,

jak soud, kde v těch chodbách zní:

„Co bylo, trvá. Den co den.“

 

A tak tu sedím, po zdi bloudě,

kde noc má trůn a mlčí hlas,

já vím: ten stín, jenž stojí v koutě,

je myšlenka, co zná můj čas.