Noc ve škole

Večer přišel, těžký závoj kladl na mne.

Stíny se plížily po zdech, tmou se třásly.

Kroky mé zněly jak zvony v síni prázdné.

Každá postava tkala dým, v koutě stály.

Louče bledly, chodby míchaly čas s ničím.

Větve se chvěly, kladly ruce chtivé na mě.

V srdci palčivé vzpomínky, co se příčí

a dech duše tížil starý pocit ve tmě.

Hlasy minulosti pluly nocí těžce

a smutek se smál, jak dravec nad mou hrůzou.

Každý krok byl poutem, co dusí teď srdce.

Večer držel mě pevně sevřeného blůzou.

Kráčím si dál, kde světlo nezná cesty mé,

kde školník je lordem, co duši mou zkouší.

Jeho chladný dech mě mučí, tíží, vede

a já v jeho stínech jen mumlám těžkostí.

Okna zejí jak prázdné lebky měsíce.

Stěny tlačí skryté, co temnota dál křísí.

Každý stín se klene nade mnou, visíce.

Tahle slabost se mocní, duše se svíjí.

Chodba se klikatí v tom šeru hlubokém,

samota je vězeň, co v mých snech pobývá.

Tam nic mě žere a kroky jsou potokem

a strach jeho rukou zas představy svírá.

Srdce hraje mol, kde je kostra šedivá

a vzpomínka bodá ostrou černou jehlou.

Děti dupou v temnotě, zde noc přebývá.

Půlnoc mě střeží, svírá, leč hladí svou silou.

Sám bloudím tmou, kde nic není vůbec jisté.

Večer, pán stínů, každý dech počítá.

Běsy jsou pěšáci, odradí vše živé.

Stíny mě drží a on mě ovládá.