Bez jízdenky

Tiše sedíc mlčky v kupé,
slyším kroky, někdo dupe.
Mé tělo hrůzou nadskočí,
vždyť je to pan průvodčí!!

Již vedle v kupé ozve se: ,, Dobrý den."
Je to jak nejhorší sen.
Rychle spánek předstírám
svá víčka tiše zavírám.

Náhle vejde průvodčí,
také hrůzou nadskočí.
,, No tak madam vstávat,
je čas jízdenky ke kontrole dávat!"

Sakra a už je to tady!
Otáčím se k němu zády.
Lehce přitom zachrápu,
sama sebe nechápu.

Slyším jak už ke mně kráčí.
Nemračí se, nebo mračí?
Do tváře mu nevidím.
Ach jo! Že se nestydím.

Už mi do ramene ňoupe.
Všechno se se mnou náhle houpe.
,,Omlouvám se pane vám,
žádnou jízdneku nemám!"

,, A kampak jede naše hvězda?"
,, Přes Kolín, až do Újezda."
Chytá se mě beznaděje,
průvodčí se však jen směje.

Chytne mě za pravici
a vyhodí na další stanici.
Pomohl mi velice,
Kolín byl totiž další stanice.