Pot modrých oblak

Den tak poklidný,
tichý šepot ptáků
venku na parapetu.

Slunce pálí,
země chladí,
co víc si přát…
v této verzi reality?

Sedím na svém kořenu,
zarůstám do sítí pod povrchem,
mé kořeny se proplétají do hněvu,
pro tebe mám slabost, mé slunce.
Prosím, nezapomeň na mne…

Hledím na nebe, jako bych se díval do sebe,
čichám lehký vánek deště, vlastně ještě ne.
Hledím do sebe, jako bych se díval do nebe,
cítím ten tlukot srdce, ještě chvíli tu počkej.
Hledím… a vlastně ani nevím kam, důležité však,
že melodie proudí mnou a já čekám na přízrak.

Takový klid, nekonečná rezonance sluneční záře proudí povrchem,
proč tedy uvnitř bije srdce, posílá neznámé odpovědi samotné přírodě?
Jen kdyby člověk znal, co se stane – pak by nemusel tolik přemýšlet
jak tomu všemu porozumět – stačilo by jemné kývnutí obličeje
a emoce rozplynuli by se na ploše karmínového pláště, jenž
každý z nás nosíme a nikdy ho nevypereme, poněvadž sami nevíme,
že bouře se řítí a my jen sedíme na podlaze…

Aniž bychom věděli, že zmokneme.
- přesně takový je dnešní den

(Co ten váš? Též v suchu moknete?)