Hlava dutá

Tíží, mě tíží
má hlava dutá.
Oči se kříží,
jest uhranutá

nemožným počtem,
za rovnítkem tma.
To mě čert vem!
Jedna plus dva?

Avšak kdo nemyslí,
je neznalý starostí,
přežitím závislý
na souhře okolností.

Ale co pak to?
Někdo mě vede.
Objemné chapadlo,
„Zvedej se. Jdeme!“

Položil mě kamarád
s čepicí špičatou
na kládu akorát
pro mě tu načatou.

Ční, mi tu ční,
jak stěžeň vysutá,
leží a sní
má hlava dutá.

Po dopadu zaduněla
naučená nemrkat.
Dutý náboj do děla
vytvořil můj dobrý kat.