Dva bez jednoho.

Anotace: Povídka svázaná verši..

Otevřeš náruč a ona šla dál,
byla první, ty jsi se bál..
Mávájíc černým šátkem dobře jsei rozpoznal,
ale stejně jsi se nehybal..

Všechno jsi jí dal, ale odešla..proč..
..zbyl Ti žal..

Láska tvá, oči tvé, tys mě zaujal,
život jsis tak bujně maloval..
Ale tys mě opustil, tak ptám se ..proč..
..Zbyl mi žal..

Květiny, cos mi daroval,
už nechtěly být, květ opadal..
Listy vítr rozfoukal,
A teď se zemí váli kus srdce, co smetím se stal.
Tys jen rychle odbíhal,prej nestíhal
hlásek zprávy o tobě jen tiše umíral..

Kams jsi šla, ja tu sečkával,
A když nezdravilas, se slzami v očích pryč jsem utíkal..
Zároveň žalostně se smál, neboťjsem si nalhával,
že preslechla jsi snad ten hlas, co naříkal,
tlumeným kmitem pospíchal,
neřekl Ti, že jsem se málem udýchal,
když vrazil do mě náklaďák, který řídil kámoš,
Tera, však víš, jak jsem ho dobře znal..
Jsi živý, povídal, já, že ano, on se rozplakal..
A rychle záchranku zavolal, já však, že nic mi není, odpovídal, ale on roztřesen nelidsky pospíchal a telefonoval dál..
TAk jsem se rozhněval a odšlapal..
Šel jsem a dveře našeho bytu otvíral,
byly tam závěsy, tak jsem je pryč dal..
Vstoupila záře a já nekýchal,
vešla jsi ty a já nedýchal.
Že mě snad nevidíš, nevnímal..
Tělem jsem nehýbal,lásko..
JAk já Tě proklínal, že jsem Tě miloval.

Odešels navždy a nikdy...
Už mi nikdo nezůstal, udělám cokoli,
aby tvá památka, můj žál se do zěmě zakopal
a tvrdě spal, tak jako teď ty..
Plní se hrob, čistými květiny, krásně se usmíval..