Souznělé
slabiky po těle,
píšeš mi,
můj mladý poeto...
Kůže,
podkoží,
nervy
i svaly
vzrušením vzplály.
Dávno si to přály.
Tvůj rukopis,
ponejprv rozechvělý,
nelezl přímou trasu...
Ve chvílích samoty,
v notách čtu Tvoje slova,
očima poslouchám je znova,
v jejich zvucích
toužím se schovat.
Styl,
na kterém jsme pracovali,
je vytříbený drsnou slastí...
Bez Tvé amorpoezie,
nechci žít.
V rytmu perkusí,
trháš mé srdce na kusy.
Posbírám je,
ale nic nebudu látat
ani šít !
nic nebudu látat ani šít...drtivý konec jako celé toto skvostné dílko 1*, tiše usedáma naslouchám...
09.11.2007 15:48:00 | cevert