Uchopil jsem
dlaň mámy
starostmi shrbenou
vrásčitě hebounkou
milující
bojující
s živůtkem a starostmi
svých dětí.
Nepláče
nenaříká
do očí mých se dívá
laskavost
láska
a nepopsatelný pocit štěstí
radosti
nezbedných dětí
choulících se v příbytku
mámina bezpečí.
A táty
jež
co by chlap nikdy neplakal
a stál si za svým
vždy a všude
a proto jsme tam
kde jsme
neb
kde bychom měli být.
Jednou nám utečete
zbaběle
a bude vám jednokrásně.
Ale jak vrátiti
ten tok
jinak než
vykročiti vstříc času
pohladit
a předat štěstí
jež v našich srdcích
na věky přebývá.
Vraťme čas...
Je moc krásná a dojemná.
A pro mě osobně patří k listopadu.
Z osobních důvodů bych měla napsat něco na ten způsob, cítím to jako dluh, ale zatím jsem nenašla sílu.
12.11.2007 15:52:00 | spare