Samota

Anotace: O vyznání a odmítnutí ... Tahle básnička je stále z mých 17 let ...

Jdu jednou pražskou ulicí,
jdu s krásnou dívkou po boku,
tak proč nemám úsměv na líci,
proč mám spíš slzu na oku?

Tiše zní kroky po dláždění,
jak já jí jenom vyjevím,
že lhostejná mi vůbec není,
stačí tři slova, co já vím?

Jak jen říct, že mám ji rád,
to mi teď nikdo nepoví
jen měsíc velký kamarád
mi dvě tři slova napoví.

Tak dál zní kroky ulicí
a já jsem se jí svěřil,
však nemám úsměv na líci,
kdo by tomu věřil?

Na moji žádost řekla ne,
teď tomu věřím vskutku,
na synagoze znaky napsané,
jsou svědky mého smutku!