Měsíční jas
zve k snění nás,
za noci krásné
zdá se nám
o blízkosti dlaní,
co umí hřát.
Slova neskryjí
touhu v nás,
když city bloudí
stále dál.
Slova pohladí
bolest tichou,
tu tíhu jak ránu
do srdce vrytou.
Ve světle jiných radostí
jen slzy schovají
tu sílu planoucí.
Sluníčko Anibko, promiň, že se ozývám až tak pozdě, ale jsem v jednom kole! Opravdu (vdávala jsem dceru a v práci totální blázinec!). A když přijdu na net, tak se nepřihlásím jen v letu něco přečtu a až dnes jsem se přihlásila a uviděla tvůj vzkaz! Tak ti odepišu do vzkazů. Pááá
26.11.2008 07:49:00 | Dalimila