Po roce a půl

Myslíš na mou tvář,
která byla tak kamenná.
Necítila jsi žádnou zář
a nevěděla co to znamená.

Vím, že ti to nedochází.
Já v prokletí a ty v breku.
Nejsem ten co tě doprovází,
na tvé cestě plné vzteku.

Toužíš po lásce zvláštní,
ale já to stále nechápu.
Nikdy asi nebudem šťastní.
Je čas ukončit tuhle etapu.

Dva jedinci z jiných světů,
našli stejnou řeč - zášť.
Snad nás čeká mnoho květů,
již ale každého zvlášť.

Už nechci zažít víc,
sil pokles ke dnu.
Lepší pohasnout svíc,
a odbourat všednu.

Už dlouho jdeme tmou,
a já prahnu po změně.
Když pustím ruku tvou,
zapomeneš někdy na mě?

Dal sem ti víc citu než máš ze mě rozumu.