Procházím předsíní, tak je mi známou.
usedám v kuchyni, s rodinnou atmosférou.
Její oči mě láskyplně objímají,
doufají v návrat z velké dálky rozmýšlení.
Říkají miluj mě, já miluji tě.
A já jen zvednu sekeru a nečekaně ji vrazím do zad.
Ona se podívá, očima plnýma bolu ...
a z úst se jen vydere ....
.... malé .... nepatrné .... au.
Právě jsem zavraždil Lásku,
pro vidinu, pro sen a touhu ....
mám vůbec naději, že svou vysněnou krásku,
obejmu, když jiným nosím zhoubu?