Ták...

Ták…vidíš, jak rozpřahuji ruce, co jen můžu?
Tolik jsem nabitá vším, co mne potkalo.
A jisté je, že se někde v mém uprostřed na chvíli zcela vyrušily všechny šerednosti a protivnosti, které občas do člověka zapustí svoje jedy. Díky!

A že ve mně vůbec žádný fuckovatosti fuckovatý nejsou, jsem poznala dnes v půl čtvrtý v krámu. U pokladny obvykle na „jezdící“ pás nedávám zarážku. Místo, od minulého nákupu k mému, volím dostatečně daleké a prázdné. Ale ona moje dnešní Paní Pokladní musela mít šílený a přesmutný den! Brala zboží předchozího šukézního Pána netečně, jeden „předmět“ po druhém, a po natočení správným směrem pokaždé něco srdceryvně píplo. Už, už se měla skončit její suita, a Pán směl při odchodu zaplatit! Leč smutná Paní Pokladní vzala po předlouhé chvíli…tedy po mé následné pásovité mezeře… a než k ní života běh dopravil další cizí předmět…mou láhev bílého vína, suchého s přívlastkem pozdní sběr, a pozdě, i když právě tehdy se vzpamatovala! Asi pro mé neoddělené pozdní víno se začala zlobit! Řekla mi: „Paní, proč jste si tam nedala zarážku, to se má, to se musí! Já se pak spletu! Když tam není!“ Usmála jsem se na ni a řekla, že zarážku příště na pult správně položím. Tedy zarážku! Lhala jsem! A měla bych se stydět! Ale než jsem se stačila pozastydět, Paní Pokladní řekla: „A co kdybyste tady Pánovi zaplatila to víno, které je Vaše, ale není Jeho? Jo, usmáli jsme se na sebe s šukézním Pánem a já mu zaplatila „cenu za pozdní sběr“. Bylo to fajn! A Paní Pokladní si na nás NIC nevzala! Občas je krásné zažít chvíli, kdy s chutí říkám všem, kteří vědí, proč to tak je:

Ták…vidíš, jak rozpřahuji ruce, co jen můžu?